Staré mapy
Kartografický fond Vědecké knihovny v Olomouci patří mezi přední mapové sbírky v České republice. Fond, který není možné kromě volných listů z objektivních důvodů bezezbytku pevně vyčlenit a scelit, zahrnuje časové období od 15. do 20. století. Příčiny dosavadní roztříštěnosti lze hledat především v okolnosti, že tzv. historické fondy a s nimi i mapová sbírka vesměs pocházejí z knihoven zrušených moravských a slezských klášterů a jezuitských kolejí a kolekce map tudíž nikdy netvořila zvláštní celek.
Mezi skutečné perly světového významu patří tři exempláře kolorovaných portolánových neboli námořních map od členů významné katalánské rodiny výrobců portolánových map a kartografů, jejichž rozsáhlý klan působil zejména v 16. a 17. století na Baleárách, v Itálii, Španělsku i Francii. Vedle dvou samostatných map kreslených v roce 1624 v italském Livornu Joanem Olivou (signatura M V 51.798 a M V 51.799) VKOL přechovává i velice vzácný portolánový atlas z dílny Jaume Olivese z roku 1563 (M II 33). Všechny tři zmíněné exempláře byly vyrobeny vysoce nákladnou, nicméně noblesní technikou ruční kresby na pergamen. Pečlivé umělecké vyhotovení dotváří zlacené a stříbřené prvky, přičemž nechybí ani bohatá figurální a vexilologická výzdoba. Do dnešních dnů se od Jaume Olivese po celém světě prokazatelně dochovalo pouze šest atlasů, a to včetně olomouckého exempláře.
Atlas o rozměrech 31×23,5 cm se skládá celkem ze sedmi folií, z toho první folium představuje titulní růžici, za kterou následuje šestice vlastních mapových listů, které po geografické stránce pokrývají oblast Středozemního i Černého moře a zhruba severní část Atlantiku. Obsahově nejpozoruhodnější částí atlasu je jeho předposlední mapový arch zobrazující velkou část severního Atlantického oceánu. Prostor mezi evropským, africkým a naznačeným severoamerickým pobřežím vyplňuje několik ostrovních skupin i jednotlivých zemí. Kromě obligátního, i když na tehdejší dobu poměrně moderního znázornění Madeiry, Kapverd, Kanárských ostrovů i Azor, vzbudí zájem tajuplné pevniny obklopené oceánem. Jde o mýtické pevniny Frislandu, Estilandu, Illa de brasill, Illa verde a Illa de maydi. Středověké i novověké mapy se po dlouhá staletí doslova hemžily vybájenými pevninami, ať už z důvodů mlhavých zkazek mořeplavců i prostých rybářů a z toho pramenících omylů a častých nepochopení nebo čirých výmyslů samotných kartografů, kteří doslova trnuli hrůzou z prázdného prostoru ve svých mapách. Proto si vypomáhali kreslením roztodivných tvorů, mořských oblud a fantaskních zemí.
Jiným rukopisným skvostem, vlepeným na zadní desku středověkého kodexu (M I 155), je nejstarší uchovávaná mapa v knihovně pocházející pravděpodobně ze druhé poloviny 15. století. Tato v českých zemích ojedinělá kruhová mapa, která je navíc částečně kolorovaná, znázorňuje svět na základě představ o jeho uspořádání z počátku 15. století. Průměr skvěle zachovalé kolorované mapy činí asi 15 cm.
Zvláštností mapy jsou zakreslené klimatické zóny i jejich netradiční počet. Jednotlivá pásma od sebe oddělují červeně znázorněné rovnoběžkové linie. Je zajímavé, že jinak poměrně pravidelné linie klimatických zón jsou na severu v asijském teritoriu náhle deformovány. Kromě zmíněné deformace je rovněž pozoruhodné jejich obloukové zakřivení, které jakoby zohledňuje kulatost Země. Čím ale olomoucká mappamundi úplně vybočuje z řady je její jedinečná orientace. Pro drtivou většinu mappaemundi je totiž typická východní orientace (východ mapy je nahoře), čímž se odlišovaly od svých starších antických sester, které měly pro změnu orientaci jižní (viz např. Anaximandros z Milétu 610/611 – 546 př. n. l., který vytvořil kruhovou mapu tehdy známého světa). Naše mapa je orientována zcela opačně, čili západně! Totožně orientovanou mapu světa se západní orientací nezná například ani dosud vysoce uznávané dílo Konráda Millera z konce 19. století.
Jak se zdá, olomoucká mapa se vymyká z běžného okruhu středověkých map světa, jejichž celkový počet je dnes odhadován na 900-1100 exemplářů všech kategorií. Olomoucká mappamundi v sobě totiž spojuje hned několik prvků (jednak tzv. třídílnou neschématičnost klasických T-O map, dále rysy tzv. zonálních map aj.), z čehož vyplývá její zařazení mezi tzv. Transitional – tedy přechodné mappaemundi. Počet těchto map je ve světě pro 15. století odhadován na 20 kusů (celkem přibližně 40).
Podstatnou část mapového souboru tvoří klasická díla velikánů 16. až 18. století. Najdeme zde tedy mimo jiné představitele tzv. holandské školy, která prostřednictvím „otců moderní kartografie“ Gerharda Mercatora (1512-1594) a Abrahama Ortelia (1527–1598) stála od poloviny 16. století po sto let v čele evropské kartografické produkce. Významně se na tomto faktu podílely i další holandské rodiny – Hondiové, Janssonové a Blaeuové. Z četných další nositelů dobrého jména nizozemských kartografů a vydavatelů zastoupených ve sbírce VKOL jmenujme zejména dynastii Vischerů, Pietera Schenka, Gerarda Valcka či Fredericka Witta.
Zakladatelská role Mercatora je spojena s jeho klíčovým počinem, kterým je Atlas sive cosmographicae meditationes. Jde o vůbec první užití názvu „Atlas“ pro kartografické dílo. Označení je odvozeno od jména mauretánského (tj. severoafrického) krále, který je vyobrazen na titulním listu (III 19.562, Amsterdam 1623; jiné kolorované vydání III 19.560, Amsterdam 1628). Neméně významné místo zaujímá Orteliovo Theatrum orbis Terrarum (Divadlo světa) považované za první moderní atlas zeměpisných map jednotně zpracovaných a vydaných podle pevné koncepce (III 19.561, Antverpy 1609). Zmínit je třeba i nejrozsáhlejší atlas z období baroka s názvem Atlas Maior Joana Blaeua. Původní jedenáctisvazkové vydání v latině obsahovalo 596 map Evropy, Afriky, Asie, Ameriky a Antarktidy, představovalo největší a nejkompletnější atlas své doby a zároveň jednu z nejvzácnějších knih 17. století vůbec. Ve VKOL se bohužel dochovaly jen tři svazky věnované „Germanii“, „Gallii a Helvetii“ a Asii.
V souboru samozřejmě nemůže chybět ani produkce tzv. německé školy, prezentované výtvory Johanna Baptisty Homanna (1664–1724), který si vydobyl pozici nejslavnějšího kartografa Německa, Georga Matthäeuse Seuttera (1678–1757) nebo Tobiase Conrada Lottera (1717–1777).
Za přední „rakouské“ nakladatele konce 18. století zastoupené v kolekci je třeba považovat Franze Antona Schrämbla (1751–1803) a Franze Johanna Josepha von Reillyho (1766–1820). Oba prakticky zbourali dřívější praxi, kdy v rakouské monarchii až do třetí čtvrtiny 18. století převládala cizozemská kartografická produkce. Konkrétně je opět třeba zmínit Reillyho ambiciózní atlas tehdejšího světa Schauplatz der fünf Theile der Welt (III 43.744), který tvoří šest svazků o zhruba 850 mapových listech.
Bohemikální část sbírky prezentují zejména práce „nejvýkonnějšího kartografa všech dob“ Johanna Christopha Müllera (1673–1721) v podobě jeho přelomových map Moravy (649.799, Tabula Generalis Marchionatus Moraviae, Brno 1790 – druhé vydání) a Čech (II 171.356, Mappa geographica regni Bohemiae, Augsburg 1720). Müllerova mapa Čech patří k nejkrásnějším a nejcennějším kartografickým dílům naší minulosti a svými úctyhodnými rozměry (240×282 cm), obsahem, kartografickým i výtvarným zpracováním předčí mnohé jiné mapy domácí i zahraniční.
Mezi cimélie kartografické sbírky patří i několikeré reedice atlasů Claudia Ptolemaia. Jde např o římské vydání z roku 1507 (III 27.394) či o benátské vydaní z roku 1511 (III 19.563). Ovšem asi nejzajímavějším ptolemaiovským atlasem je štrasburské vydání z roku 1525 (III 27.401), kde se nachází přípisky i vlastoruční dopis významného německého humanisty Willibalda Pirckheimera, který je zároveň hlavní postavou této reedice (byl mj. autorem nového překladu z řečtiny).
Další zvláštností je např. rozměrný plán Vídně z roku 1770 o velikosti 230×238 cm nebo unikátní rukopisná mapa ze 2. poloviny 18. století, která zachycuje postup pruského obléhání Olomouce v roce 1758 (M IV 8). Mezi kartografické kuriozity patří i tzv. mapa Schlaraffenlandu alias Accurata Utopiae Tabula. Mapa, jejíž původ sahá do druhé třetiny 18. století, je imaginárním komickým či spíše ironickým obrazem lidských pošetilostí, zhýralosti, opilství a vůbec všech známých neřestí a požitků, zasazených do smyšlené geografické konstrukce utopické země mléka a strdí – Schlaraffenlandu.
Na rozdíl od evropského kontinentu je Schlaraffenland rozparcelován na přibližně 17 zemí v pevninské části a další země ostrovní, jejichž jména i dnes vyloudí na tváři úsměv. Můžeme se zde setkat například s Královstvím marnotratnosti (Prodigalia Regnum), Zemí mamonu (Mammonia), Republikou chtíče (Respublica Venerea), s Královstvím zpupnosti (Superbia Regnum), Královstvím hlupáků (Stultorum Regnum), Zemí hádek (Litigonia) či Královstvím nadávek (Iuronia Regnum).
Sarkastickým názvům je poplatná vlastně celá legenda mapy včetně ostrovů, pohoří, řek (Der Wein či der Bier) nebo měst. Takže kupříkladu jakási hlavní vnitrozemská vodní plocha je pojmenována jako Moře chtíče (Venerea Meer), kdežto ostrovy v okolí jsou vtipně ztotožněny se jmény jako Kouřící země (Schmaucherland), Země Šňupání (Schnupferland), Ostrovy Černokněžnictví (Insulae Negromanticae) nebo Ostrov příživníků (Schmarotz Insula) v tzv. Moři děvek (fuchtlí, cour- Luder Meer) a ožralů (opilců – Mare Ebrium).
Část kartografické sbírky (přes 550 listů) je volně přístupná v digitální knihovně Kramerius, rukopisné portolánové mapy uložené v rukopisném fondu lze najít i v digitální knihovně historických fondů.
Galerie
